Mrozkulka bloguje

Pro mne nepříjemná záležitost.
Pro zbytek rodiny jednodenní relax. :-)
Nikoho nemůžu komandovat, když chci něco sdělit, tak se musím k dotyčné osobě sama dopravit (jako že nezařvu: Mates! Pojď sem!:-) a tak doma zavládá nezvyklé ticho a klid. Velmi zábavné je s touto indispozicí telefonovat. Šeptat do telefonu, to už se mi asi zase dlouho nepoštěstí. Vlastně si nestěžuju, každá situace mimo normál mírně rozvíří momentálně – přiznejme si to – stereotypní každodenní rutinu. Tedy to bylo, dnes už nemusím šeptat, i když stále to není ono a chraptím.

Dnes jsme byli poprvé s Terezkou na cvičení pro maminky s dětmi a musím říct, že jsem byla tou malou ještěrkou úplně uchvácená. Terinku to vyloženě bavilo, vzorně dělala vše, co se po ní žádalo a až nakonec byla malinko mrzutá, ale to hlavně proto, že za normálních okolností touto dobou zařezává poledním spánkem spravedlivého:-) Vůbec je pro mě v poslední době zážitek Terezku pozorovat. Tento věk je hrozně krásný a je to taková hranice, kdy dítě ještě přesně nevyjádří své potřeby a přání, ale zároveň už mnoha věcem rozumí a reaguje na "povely" a je vidět, že chápe a přemýšlí. Fakt nádhera. Kolikrát fascinovaně s Pepou sedíme a pozorujeme ty naše malé človíčky. Na pár minut zapomeneme, že jsou neskutečně hluční a stále vyžadující pozornost. Ale oni nám to dlouho zapomenout nedají:-)))

Prvotní nadšení z mé úplně první mořské dovolené mě opustilo a pokračovat v "těšení se" budu až poté, co se nám podaří najít nějaké ubytování. Učím se trpělivosti:-) Kamarádka mi nedávno říkala, že se mám za tu trpělivost modlit, ale nemělo by to být tímto způsobem: "Pane, prosím, dej mi trpělivost. TEĎ HNED!!!":-))))
Tak já se teda budu snažit.
Taky jsem nedávno přemýšlela o 13. komnatě v mém srdci...Máte nějakou? Já jo! Nepustila bych tam nikoho, to asi není divné, když je to 13. komnata, ale horší je, že já tam občas nejsem schopná vpustit ani Nejvyššího. Ne že bych nechtěla. Častokrát volám, tak Pane vejdi, ale zároveň stojím vevnitř a držím dveře za kliku. Občas pootevřu, ale než stihne vstoupit, přibouchnu mu dveře před nosem. Občas ho opravdu vpustím, vyklidíme co se dá, ale za čas si tam zase natahám něco nového. No jo, čeká mě ještě dlouhá cesta, já vím. Ale zase je príma vědět, že stačí říct, a nebudu na to vyklízení sama:-)
Mějte se krásně!