Mrozkulka bloguje

Museli jsme se vzdát našeho kocourka. Nikdy bych nevěřila, že mi bude smutno po kočce. Měli jsme ho jen tři měsíce, ale zvykli jsme si, že je tady, že využije každou příležitost, aby vnikl do baráku, že krásně vrní, když si ho člověk vezme do náruče a mazlí se skoro jako malé dítě. Zrzek je to nejroztomilejší zvířátko, jaké jsem kdy držela v náruči. Já rozhodně nejsem ten typ, co by si nedovedl představit život bez domácích mazlíčků, spíš naopak. Jako dítě jsem se zvířátek bála a nemám k nim žádný úzký vztah. Chtěli jsme ale nějaké zvířátko pro děti, ke kterým tohle prostě tak nějak patří. Adélka se zpočátku bála, nejdřív trošičku, pak si zvykla a tahala ho, jako by to byla panenka, jenomže pak ji škrábnul a ona se zase bála, ještě víc než na začátku. Nakonec strach přece jen definitivně překonala a hrála si s koucourkem možná nejvíc ze všech. Já jsem ale zjistila, že mám na kočky alergii. Astma, které se mi do té doby ozvalo jen tak jednou dvakrát do roka, jsem najednou musela řešit každý den. A tak jsme hledali pro kocourka náhradní rodinu:-) Bála jsem se, že se nám to nepovede, protože koček je všude spousta, ale našli jsme. Děti to hrozně oplakaly. Ale jsme rádi, že je v rodině, kde si to užije:-)
I tak se mi po něm občas zasteskne... Byl tu s námi jenom krátce, ale odnaučil Adélku strachu ze zvířat a probudil v nás city, o kterých jsme ani nevěděli, že je máme...

P.S. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že budu takhle opěvovat kočku...jestli já nestárnu:-)